Gzicht za sklem

Total Commander

Anti-Nok

World Wide Web

Úvaha o hovně

Tržní démon

Co s načatým životem

Jak jsem řídil kamion, aneb " Gzicht za sklem "

Žiji dost odlišným životem než jiní lidé, ač se to nezdá, je tomu tak. Uzavřen v devíti metrech krychlových po celé Evropě, bez informací z domovské země. Ne že by nebyli dostupné, ale nevyhledávám je. Proč ? Popsáno níže.

 
  Práce je to v jistém směru zajímavá, dobrodružná, vzrušující, ač se to nezdá někdy i vyčerpávající (za den ujedu i 730km,od šesti ráno do osmi do večera, šest dní v týdnu) Jindy zase únavně monotónní, až depresivně stereotypní – zajímavý přechod z mono do sterea že, ještě chybí Dolby, Sorround a Live.
Dolby je v noci, když spím v tiché industriální zóně - kabina funguje jako perfektně echoakusticky izolovaná místnost nahrávacího studia.
Sorround když to nevyjde, a zůstanu na "houpačce" někde u rušné silnice, či dálnice - nejlepší kousky bývají v Anglii či Itálii na SOS placu.
Live mám při zaparkování na čerpací stanici nebo autohofu – za přítomnosti opilých kolegů, rozhořčených nájemníků přilehlých nemovitostí, které ruší od poslechu televizních, jistě zajímavých, a pro život nepostradatelných zpráv nastartovaný motor - to spíše při parkování v městských aglomeracích, žen a mužů kterým nevadí vlézt na cokoli co se hýbe, pochybných tmavých obchodníků s rádoby zlatem a značkovou, plně funkční elektronikou, ještě min. 10 let v záruce, a v neposlední řadě jiných motoristů, jimž údajně došla nafta, a k odběru pouhých dvou litrů jsou vybaveni padesáti litrovým barelem a přečerpávající pumpou o průtoku deset litrů za sekundu.
Nemluvě o tipech, kteří ani poledne nedrží, a jakýmkoli způsobem se snaží zbavit mne zdánlivě nepotřebných věcí jako telefon, peníze, laptop, rezervní pneumatika, nafta, zrcátka, světlomety a potažmo i život.
Ano, někdy může jít i o život, pokud nedbaje pudu sebezáchovy a rozumu, se v noci odeberu ven z kabiny, a začnu se dožadovat svých práv a navrácení odcizených součástek vozidla, nafty či jiných věcí, v podstatě ani mě nepatřících, ale mám za ně zodpovědnost tak proč bych nevystavil tělo noži či montpáce.
Někdy jsou to úsměvné situace, jindy méně. To však přináší do této práce spíše zpestření, jakési odreagování od reality všedních dnů, ostatně jako ve standardním životě, ubírajícím se směrem - do fabriky – domu - do fabriky - domu.
Většina lidí takto funguje bezmála po celý život, odbouchnou si svých osm a půl hodina a hurá domů, pak následuje restaurační zařízení dle výše platu (zejména u nižší inteligence), sportovní a kulturní vyžití, domácí práce, koníčky sběratelství a pak – někdo rovnou výše popsané přeskočí – televize.
Nejlépe Nova a její Televizní noviny – zaručeně pravdivé a čerstvé drby.

   Čím dál méně lidí touží po zdánlivě méně potřebném vědění, jako akademické a finanční vzdělání, přátelský rozhovor s dětmi a zbytkem rodiny, zdravá výživa, poznání funkcí a účelu věcí denní potřeby a potažmo svého těla atd.
Jsou tisíce zajímavějších oblastí vědění než informace ze zpravodajství TV Nova. Samozřejmě je důležité sledovat co je "nového", ale volit k tomuto TV Nova mi připadá zavádějící.
Jako příklad skvěle poslouží můj otec, který vždy po zhlédnutí zpravodajství na TV Nova vyjde z pokoje se slovy "ať dou do prdele".
Je to tedy ta cesta k vědění? Jak pro koho asi, někdo to potřebuje jako adrenalinový sport, což TV Nova perfektně splňuje.
Celé zpravodajství je v tomto duchu vedeno - vražda, politika, rádoby kuriozita, smrtelná nehoda – nejlépe zaviněná řidičem kamionu, uvíznutý kamion v zasněženém stoupání, politické fiasko či vylepšení finanční situace občanů novou daní, další vražda, únos, něco velmi Extrémního a Exklusivního, nějaký Expert na cokoli, opět politika, a zakončeno odlehčujícím a uvolňujícím pohledem na zvířátko. Následuje počasí, kde vévodí opět cosi extrémního, srážky teploty nebo kýho výra, a opět zakončeno odlehčujícím a uvolňujícím pohledem na historickou tabulku rekordních teplot, u níž se divák utěší tím, že předci na tom opět byli hůře. Potom následuje sportovní koutek, snažíc se dodělat doposud chladné diváky výsledky předem dohodnutých a zaplacených zápasů, nelogických přestupů hráčů za "drobný" poplatek, a odvoláním trenérů okamžitě po první prohře, opět zakončeno odlehčujícím a uvolňujícím pohledem na "borce na konec", to vše dovršeno "vtipným" dialogem mezi moderátory a jejich nacvičeným úsměvem s přáním příjemného večera.
Následuje šest a padesát desetiminutových reklamních bloků, a konečně přichází na řadu TOP film, který má TV Nova samozřejmě jako první ze všech, a tím opět ukousne 99% koláče sledovanosti.
No já nevím, ale nebýt TV Nova, tak bychom mohli klidně vyházet televize z oken, neb na ostatní kanály s 1% koláčovou sledovaností se přeci nebudeme dívat, že.
To je můj osobní názor na TV Nova.

  Ale zpět k mé práci.
Pro většinu spoluúčastníku silničního provozu na pozemních komunikacích a přilehlých polních a lesních cest, zvlášť v době sklizně, jsme jen pouhý – jak to nazvat, otravný hmyz? Co pekelně otravuje a blokuje jejich někdy až sebevražedný úprk kamsi.
Zdá se Vám slovo sebevražedný přehnaný? Z mého pohledu ne, je až nepochopitelné co někteří piloti svých miláčků, výhodně nakoupených u renomovaných leasingových společností, někdy i s padesáti procentním navýšením schopni.
Moje teorie je taková – jsou to řidiči pouze ve znění vyhlášky o silničním provozu, a to tak že jakýmkoli způsobem získali řidičské oprávnění a jsou "majiteli" dopravního prostředku, většina až po zaplacení "směšných" splátek, pro které jsou schopni obětovat cokoli. A i jinak se to projevuje, klidně "vyhodí" pět tisíc za parádu, jakou bezesporu jsou hliníková kola, ale běda když dojde na zaplacení regulačního poplatku třiceti korun u lékaře. Tito představují většinovou skupinu.
Myslím tak, že opravdoví řidiči to z mého úhlu pozorování nejsou, chybí jim spousta věcí jako předvídání, "přečtení" situace mířící minimálně o dva kroky vpřed, respekt, džentlmenství, úcta a někdy i přirozený strach a pud sebezáchovy potažmo zachování druhého. Ano, adrenalin je nejsilnější přírodní droga, ale bylo by lépe ji neužívat na veřejné komunikaci.
Zkrátka je to tak, že já mám auto a "bacha jedu". Nedej bože když se připlete do cesty kamion! Co tu chce? Á, smraďoch si vyjel na výlet asi.
Bohužel každá naše cesta je z drtivé většiny pracovní a tudíž jaksi nevyhnutelná, my nejedeme za zábavou, ale lidi! Pozor! Překvapení! My "někam" "něco" vezeme! Příkladně papání do "Vašeho" supermarketu či materiál do "Vaší" továrny nebo miláčka do "Vašeho" autosalonu. Vzrušující zjištění že.
Ale ani "my v kamionech" nejsme lepší, ani já, býval jsem fracek za volantem, přesněji nepříčetné hovado "vyskakující" z vozu za jakékoli kontaktní situace.
Dost mne zklidnila soudní podmínka za dva paragrafy – poškozování cizí věci a výtržnictví plus náhrada vzniklé škody na zcela novém vozidle po pádu mé ruky na blatník, nemluvě o urážce osobnosti dalších asi sedmi přihlížejících účastníků silničního provozu, kteří se dostavili k podání svědectví proti mé osobě v hojném počtu.(jedna z tisíce epizod…)
Patnáctiletá zkušenost za volantem – takřka nonstop, ve dne, v noci, soboty, neděle, svátky a opožděný odchod puberty následovaný částečným získáním rozumu po "třicítce" mne k tomuto závěru vede, stačí jen "myslet" za tím volantem.
Chci přežít danou jízdu, ale k tomu nepostačí jen systémy ABS, ASR, EBD, ESP, airbagy, vrtané kotouče brzd s odvodem nežádoucích plynů snižujících brzdný účinek ani pět hvězdiček po crash testu udělených společností Euro NCAP.
Toto nastupuje až po selhání lidského faktoru, lze tomu ale předejít ne?
Úplně postačí věnovat se řízení, zní to banálně, ale je jen málo činností, které nejdou provozovat současně s řízením vozidla. Který kuřák nekouří za jízdy? Pouze ten který nechce mít "smradlavé" auto, a ti co kouří si možná ani neuvědomují, kam až mohou zajít ty dvě až tři sekundy při zapalování cigarety a při noční jízdě i následné osnění od zapalovače (při sto kilometrové rychlosti se vůz přesune za jednu sekundu o cca 27 metrů) nevyjímaje nepodařené odhození a následné uvíznutí oharku za tričkem.
Toto se jeví ještě jako menší problém spolu s telefonováním a konzumací čehokoli, ale jsme tu i my, daleko větší kaskadéři schopni vymyslet cokoli, jen abychom se nenudili či nebyli nuceni zastavit. Od čtení tiskovin přes sledování filmu až po sladký spánek.(jedna z mých "nej" je výměna kazetové mechaniky v autorádiu za jízdy)
Někde jsem četl, že první stupeň je, když usneme u jídla, druhý při rozhovoru a ten třetí nejhorší za volantem, zajímavé je, že těmi prvními dvěma netrpím, zato za volantem jsem vyspával zdatně.
Je až s podivem, že jsem ještě naživu.
Spal jsem takřka nepřetržitě deset let.(toto zahrnovalo noční rozvoz tiskovin plus denní rozvoz zboží čítající cca 16 hodin jízdy denně)
Zajímavá byla probuzení, od těch – kde to jsem, jak jsem se sem dostal, kam jedu, až po - míjím Chodov-jé, to už je Pelhřimov, výjezd z křižovatky až na třetí zelenou a probuzení ve škarpě s vozidlem otočeným koly vzhůru.
Nebyl čas na spaní a zážitků je celá řada, jednou jsem se probudil po zastavení u čerpací stanice a bezmála čtyři sekundy jsem přemýšlel, kdo jsem, jak se jmenuji a následně klasika, kam a odkud vlastně jedu.
Dnes to vidím jinak, sice pozdě ale přece.
To, že řídím aktivně patnáct let, nedělá ze mě mistra, naopak, člověk se učí po celý život, jak známo. (mistr jsem byl první rok, jako asi každý) Spíše to člověku jaksi pootevře oči, k tomu slouží oněch patnáct let praxe, získané v někdy až v nelítostném souboji o prvenství na vozovce. Někteří by snad dali cokoli, jen aby ten kamion ještě předjeli na posledních sto metrech před sjezdem z dálnice, nemyslíce předjíždějí z levé i z pravé strany a to i na místech ne příliš k tomuto vhodných, jako třeba odbočovací či přiřazující pruh, odstavný pruh, tramvajový pás i zelený pás.
K největším lahůdkám patří, když se přiřazujeme do pravého pruhu na dálnici a osobní vůz, přiřazující se za vámi počne náhle vás v "pomalém" pruhu předjíždět – pardon, že obtěžuji na "Vaší" dálnici, já bych se s dovolením též zařadil, ale ne, asi nemám nárok, protože vůz řídí buďto "veliký mistr" nebo "tuze zabrzděný sváteční pilot" či výše zmiňovaný řidič, který "šel" zkušebnímu komisaři v autoškole zvlášť výhodně finančně "na ruku" a na testy se zodpovědně připravoval celé noci.
Ale musím podotknout – nejsou všichni tací.
Snad je to dobou, shonem, stresem, tím, že vůz používají pouze k přesunu z bodu A do bodu B a někdy i dále – k tomu ostatně slouží, leč to "řidičství" se nějak vytrácí.
Chtěl bych jen připomenout – návěsová či vleková souprava mívá z pravidla 17 i více metrů na délku, 2,5 metrů na šířku, 4 metry na výšku a přepravní hmotnost soupravy se pohybuje okolo čtyřiceti tun. Z toho vyplívá, že manipulace s tímto "kolosem" bývá často obtížnější než s osobním vozem. Tudíž užití klaksonu při pomalejším rozjezdu, odbočení, couvání do místa určení z hlavní silnice, se jeví spíše jako výraz "vyšší inteligence".

  Tahle svým stylem specifická práce mně konkrétně strašně moc vzala a obratem ruky mi to vrací v jiné formě a podobě, kupříkladu mi vzala svobodu v tom, že když skončí někomu pracovní doba, jde domů, za svou rodinou, přáteli. Já ne, zůstávám na pracovišti, kde zároveň spím, jím, či jinak trávím volný čas. V létě za úmorných veder, v zimě pří dvaceti stupňovém mrazu.
Částečně je toto kompenzováno jiným druhem svobody, a to svobodou rozhodování, o tom, kudy pojedu, kde zastavím na odpočinek, kdy a kde zastavím na záchod, na nákup, kdy si zakouřím atd.
V podstatě tu je volba.
Kupříkladu blíží se víkendová pauza, s přihlédnutím na danou trasu a dispozice si stále ještě mohu vybrat, kde zastavím, jestli budu sám v industriální zóně, s opilými kolegy na čerpací stanici, u lesa, u města. Ale i jiné volby se naskýtají.
Samozřejmě to nenahradí tu svobodu doma, ale po pracovní stránce to je ucházející neb "nejedeme na píchačky" a nemáme za zadkem pečlivě proškoleného a fyzicky zdatného, akčně inteligentního pracovníka strážní agentury.
Vesměs se člověk musí spolehnout sám na sebe, jsou tu problémy jako: najít adresu dodacího místa – i v době navigačních přístrojů je to leckdy tragikomická situace, domluvit se – nejlépe ve všech světových jazycích finštinu nevyjímaje, zajistit plynulost přepravy – zvláště s prázdným návěsem na sněhu bývá legrace, zajistit chod vozidla – dnes již takřka odpadá vozit s sebou další tři vozy v náhradních dílech spíše je to o přivolání servisu, zajistit přísun pohonných hmot – to je obzvlášť legrace s tankovací kartou platnou pouze u jedné společnosti která zrovna zapomněla v daném státě vystavět své čerpací stanice, zajistit vyřízení celních dokladů na hranicích se státy které nejsou v evropské unii – v mém případě je to zaplať pán bůh jen Švýcarsko kde odpadá obligátní věta "máte problém, ale klid "pětikilo" založené v cestovním pasu to zpraví", zajistit poplatek za užití dálnice – to v Belgii připomíná spíše orientační běh branného cvičení bez použití buzoly, dále starosti s běžným chodem života, jako obstarávání potravy, vody, farmaceutik, cigaret, u opilých kolegů alkoholu, s přihlédnutím na ceny v daném státě, a v neposlední řadě sledování data kontroly hasících přístrojů a ochranných pomůcek, vylepených informačních známek technické kontroly společnosti, která je plně obeznámena se zákonem a provádí kontroly pečlivě a svědomitě.
Je toho celá řada, co řidič musí a nesmí, jak jsem psal výše – nejsme na výletě, leč pracujeme, a tím se na nás váží i jiná dopravní opatření od zákazu vjezdu přes výškové a šířkové omezení až po zákaz jízdy, o svátcích, nedělích, noční zákazy.
K tomu také slouží mezinárodní vyhláška zvaná "pracovní režimy řidičů v nákladní dopravě" zvaná též pod zkratkou AETR, čehož si spousta řidičů osobních vozů není vědoma, a nechápou, že my zastavit musíme, i když nechceme, protože máme omezenu dobu řízení a tudíž nařízené doby odpočinku.
Pravdou je, že ne každý se tímto řídí. A jsou ještě stále tací, kteří v domnění a víře své nepolapitelnosti a nižší inteligenci kontrolních orgánů pracují za dva, s použitím více záznamových zařízení, analogových či digitálních.
U mne tomu nebývalo jinak.
V téhle práci vyvstává také leckdy problém, co s "volným" časem při řízení, ten vykrystalizuje zvláště na Francouzských dálnicích, kde pro ne zrovna lidové poplatky bývá dost volno a po letech zaprodaných řízení nákladního vozu, když už vás samotné řízení nijak nevzrušuje a ani moc nezaměstnává. Tu nastupují již výše popsané činnosti - ne zrovna oblíbené u strážců zákona a po právu často odměněné pokutou rovnající se platu méně vzdělaného pracovníka, ale i dojde na přemýšlení. (jak u koho)
Přemýšlení ve smyslu spíše netradičním, zacházejícím až k exaktním vědám.
O tom, jak člověk doposud žil, jak asi měl žít, jak by chtěl následně žít, co učinil dobře co špatně, jak se kdy choval a zachoval, co měl a neměl udělat, ale také proč je na světě, co je svět, proč je vše jak je, a i původní otázka "co s načatým životem".
Je toho spousta o čem se tu dá přemýšlet, čas na to je, někdy je ho až moc, zvláště když dojde k ne zrovna lehce odstranitelné závadě na laptopu, na kterém jste závislí jak na kafi a cigaretě, a máte s sebou pouze jednu, třikrát přečtenou knihu.
Samozřejmě zvlášť veselé to je, když prší, mrzne nebo je jiný nečas, a nedá se moc kam jít.
Člověk je tu sám se sebou, se svým svědomím. Kolikráte to jsou věci, ke kterým se tu dá dojít myšlenkovými pochody průměrně akademicky a emočně vzdělaného člověka.
Ku příkladu tenhle článek co čtete. Myslím ale, že většina neopilých kolegů by mi dala za pravdu.
Tak nějak tu má člověk více času k uspořádání myšlenek, než běžný občan, standardně zapojený do konzumního života tam, doma.

  Zde bych navázal na úvod, raději nechávám proudit hlavou, leckdy ne zrovna duchaplné myšlenky, než sledovat na satelitu oduševnělé zpravodajství a seriály TV Nova.
Ale každému podle jeho chuti.
Mimo jiné, k mým činnostem patří též vkládání zvukových samplů reálných, či virtuálně syntetických do řádků stopového editoru a jejich následné překryvné spojení tvoří libý akustický vjem.
Dá se tu provozovat cokoli, od sportu přes poznávací vycházky až k různorodému vzdělávání.
Inu, jak praví přísloví – kdo chce psa bít, hůl si najde.
Z této práce také vyvstává problém, mnou nazvaný "časoprostorový paradox" a vysvětlitelný asi takto: mé doposud dosažené akademické vzdělání mi nedovoluje dosáhnout na vyšší platový výměr v běžném zaměstnání (ne že bych nebyl schopen si jej doplnit ale lenost a pohodlnost je mocnější) a tak tedy jsem se uchýlil k této profesi. Je to na úkor času stráveného v práci, a tento je mi vytýkán mou ženou slovy – "nebudu přeci žít s člověkem, který je tři měsíce pryč" dobrá, tak tedy budu více doma, ale, bude méně financí potřebných k zajištění běžného chodu domácnosti a především i jakého si dosaženého standardu ve smyslu pohodlí a životní úrovně.
Jsem tu tedy ze své vůle? Možná, možná taky ne.
Svým stylem je to začarovaný kruh, který ovšem skýtá hned několik únikových cest.
Např. doplnit si vzdělání, a snažit se uplatnit na trhu práce v jiném oboru – nejlépe za předpokladu rychlého profesního růstu podpořeného buďto intimnějším kontaktem s nadřízenými (spíše u žen) nebo informativní komunikací s nadřízenými o tom, co se na pracovišti děje, co kdo o dotyčném nadřízeném řekl, nebo si to jen myslel, ale z jeho výrazu to bylo patrné. Nebo slevit z dosaženého standardu – což se nejeví jako příliš rozumné, mohlo by to být vytýkáno ostatními členy rodiny a pak, kdo se chce dobrovolně vzdát vyšší životní úrovně a pohodlí? Zde bych použil citát pana Jakeše z projevu na Červeném hrádku z června roku 1989 "dosáhli jsme nějaké životní úrovně, tak buďto víc nebo do smrti" toto je vytrženo z kontextu, následovalo "jestli to nezvládám tu funkci, no tak odejdu, a budu brát polovinu toho, co jsem bral doposud" atd. ale první citát plně vystihuje podstatu problému. Nebo radikálnější cesta – s danou osobou s vytýkacím proslovem ukončit vztah, to ponechávám bez komentáře.

  Na závěr často kladená otázka – tato práce mne baví, naplňuje, uspokojuje nebo jsem tu jen pro peníze?
K odpovědi se lze dobrat po přečtení tohoto článku, primárně vyjadřujícím mé osobní pocity a zkušenosti.